Místo, kde čistí vodu z uranových dolů

Uranové doly v Česku patří minulosti. Tedy alespoň jejich aktivní fáze. Teď je potřeba místa zasažená těžbou zrekultivovat a zasanovat. Jedním z důležitých kroků je čištění důlních vod. Jedna z čistíren, kterou provozuje státní podnik DIAMO, vyrostla v Dubenci u Příbrami, přímo na místě někdejšího uranového dolu. Zajímavostí je, že kromě vyčištěné vody je jedním z produktů čistírny i samotný uran.

Těžba tu skončila v 90. letech a mnoho z ní na povrchu nezůstalo. „Nacházíme se na zátce, která byla vybudována nad bývalou šachtou devatenáct. Vyrubaná byla do hloubky kolem 1,4 kilometrů,“ seznamuje mě s lokalitou inženýr Miroslav Růžička, vedoucí Provozu čisticích stanic I v odštěpném závodě Příbram státního podniku DIAMO. Zátkou prochází několik potrubí a v chladném počasí vidíme i stoupající páru. Právě tady se voda z podzemí čerpá. Dostane se tam ze srážek, když prosakuje do vyrubaných prostor. Nechat ji jen tak, nelze. Radionuklidy a těžké kovy v ní rozpuštěné představují pro životní prostředí nemalé riziko.

Proto tu v roce 2005 vznikla čistírna důlních vod. „Prvotní předpoklady toho, kolik vody se bude čistit a čerpat, byly dost optimistické. Čistírna byla projektována na průměrný výkon 35 litrů za vteřinu. Nakonec se ukázalo, že běžně potřebujeme čistit sedmdesát až osmdesát litrů vody za vteřinu. Proto jsme museli zbudovat přístavbu,“ líčí Miroslav Růžička.

Při procházce areálem mě zaujme tabule s výstražným znakem radioaktivity. „Čistírna je ve sledovaném pásmu, které stanovil Státní úřad pro jadernou bezpečnost. V nebezpečí ale nejsme, zdejší radioaktivita nijak nevybočuje z přirozeného pozadí, které je tady na Příbramsku běžné,“ uklidňuje je vedoucí provozu.

Úkol číslo jedna: odstranit kal

Ještě než vstoupíme do samotné budovy, Miroslav Růžička mě upozorní na silo u venkovní stěny: „Silo, které tady stojí, je pro přípravu vápenného mléka. Vozí se sem vápenný hydrát, který se v určité koncentraci vmíchá na suspenzi vápenného mléka, která se dávkuje do důlní vody, abychom upravili pH a srazili kontaminanty, zejména železo.“ 

Hned, co vstoupíme do budovy, uvidíme potrubí s nápisem „důlní voda – vstup“. Všímám si, že z potrubí vede kohoutek. Jak se vzápětí dozvídám, každý týden se tu odebírají vzorky, které putují na podrobnou analýzu úrovně koncentrace. Od začátku provozu čistírny můžeme pozorovat značný posun. Zatímco například dřívější koncentrace uranu byla kolem dvanácti miligramů na litr, teď se pohybuje kolem tří.

Vodu čerpadla vyženou až do nejvyššího patra, kde se v nádrži smíchá s chloridem barnatým, které zapříčiní sražení radia. Poté už samospádem přeteče do aerátoru. Do něj dmychadla přivádí vzduch. Díky kyslíku dvojmocné železo zoxiduje na trojmocné. A protože právě tady se do vody nadávkuje i zmíněné vápenné mléko, železo se vysráží. Postupně tak ve vodě vznikne kal.

Proto voda dále putuje do sedimentačních nádrží, kde se kal usadí. Čeho se voda nezbaví v nich, zbaví se v pískových filtrech, což je další fáze čištění. Kal samotný se pak z nádrží odčerpá a v kalolisu se zbaví vody. Pak putuje do odkaliště v Příbrami, kde se bezpečně uloží. Hospodářské využití pro něj zatím není.

Voda vydá uran

Vodu máme zbavenou kalů, ale koncentrace uranu zatím poklesla jen minimálně. Proto musí ještě projít přes iontoměnič, který vypadá zprvu jako cukr, po použití pak jako černý kaviár. „Iontoměnič jako takový je pryskyřice a uran z vody se adsorbuje na něj. V tuto chvíli je voda prakticky čistá. Iontoměnič ale pokračuje na regeneraci. Připravíme si roztok solanky, což je sůl, soda a voda ohřátá na padesát stupňů. Tímto roztokem iontoměnič promýváme a znovu dochází k iontové výměně. Tentokrát však uran iontoměnič opouští a váže se na solanku,“ popisuje Miroslav Růžička. Výsledkem je koncentrát s poměrně vysokým obsahem uranu.

Stále ale není hotovo. Koncentrát se musí okyselit kyselinou chlorovodíkovou, aby se odstranily uhličitany. Pak se pro změnu smíchá s hydroxidem sodným, čímž pH prudce stoupne a zároveň vznikne sraženina diuranátu sodného. Odvodní se v dalším kalolisu a nechá spadnout do míchací nádrže, kde se smíchá s předepsaným množstvím vody. Takto vznikne koncentrát s definovaným obsahem uranu, pro který každé dva měsíce přijede cisterna a přepraví ho do Stráže pod Ralskem, kde se přepracuje do pevného diuranátu amonného. „Přestože už těžba klasickými metodami neprobíhá, v příbramském odštěpném závodě stále vyprodukujeme kolem šesti tun uranového kovu ročně,“ hodnotí vedoucí provozu.

Práce ještě na desítky let

Vyčištěná voda se vrací zpět k jámě a vypouští se do řeky Kocáby, která je vzdálená asi kilometr odtud. Až důlní voda bude natolik čistá, že nebude představovat pro životní prostředí žádné riziko, bude odtud do řeky přepadávat sama. Zatím ale jde o hudbu budoucnosti. I když koncentrace kontaminantů v důlní vodě klesá, bezpečná bude až za několik desítek let…